Ráno se probudím relativně brzy, což mě teda dost překvapí, protože jsem neuvěřitelnej spáč. Je to ale skvělé probuzení, při představě, že je první prázdninový den. Když snídám, pustím si televizi a nestačím se divit. Ať přepnu na jakýkoliv kanál, všude se zmiňují o tom, že skupina Tokio Hotel budou mít dnes u nás koncert. Televizi radši vypnu a jdu si zapnout hi-fi věž. K mému úžasu se problém ,,Tokio Hotel“ opakuje i tam. Jelikož ty ,,super novinky“ sem už několikrát slyšela od Danči, tak si zapnu CD. Když slyším co to je, tak sebou málem seknu. Hraje CD Schrei, které tu Danča jednou zapomněla. ,,To si užiju na koncertě“ pomyslím si a letím CéDéčko vypnout.

Celý den byl jinak v poho až na to, že mě Dany asi tak vždy po třech hodinách volala a ptala se, esli s ní na ten koncík opravdu půjdu. Konečně je tu ten dlouho očekávaný večer, na kterej čekala hlavně Danča. Jsme domluvené na sedm u nás před domem. Když jdu po schodech dolů před barák, ozve se zvonění. Danča je přesná, a co se týče tak důležité akce, jako je koncík Tokiáků, tak je přesná dvojnásob. ,,Ahoj Margi“ usměje se na mě. Když se na ni podívám, musím uznat, že ji to fakt sluší. Na sobě má modré tříčtvrťáky a nové tričko s nápisy, které jsme včera koupily. ,,Ahoj“ pozdravím na oplátku. ,,Tak co, jdeme?“ ptá se nedočkavě Dany a já ji aji chápu. ,,Jasně!“ usměju se na ni konečně, a společně vyrážíme směr hala Magister. Když dorazíme na místo, už je tam nespočetně fanoušků, hlavně fanynek. ,,Wow! To je ale řada!“ uleví si Dany. ,,Tak to teda je“ reaguju na Dančin názor. ,,Hele a máme vůbec lístky?“ vzpomenu si najednou, a tak trochu doufám, že ne. ,,To víš, že jo! Bez těch by sme se asi daleko nedostaly!“ rozesměje se Dany. V tu chvíli se do haly otevřou dveře a nenadálý houf fanynek nás vtlačí dovnitř. Pokoušíme se dostat co nejblíž podiu, ale není to tak lehké, protože se o to s námi pokouší asi tak 5000 dalších holek. Když se vynoříme z davu (kupodivu etě celé), zjišťujeme, že jsme se probojovaly do druhé řady. ,,Senzace!“ jásá Danča. ,,Senzace jako to, že eště žijem a nejsme celé potrhané?“ zeptám se zničeně Danči. ,,Ne to, že jsme až v druhé řadě! Teď máme i malou neději, že na ně líp uvidíme!!!“ Nato v hale pozhasínají světla a jediným osvětleným místem zůstalo jeviště. Hned po té se ze všech stran začnou ozývat výkřiky a jásot. Na podium vešli čtyři kluci a show začala. Ten černovlasej (Bill, jak mě Dany upřesnila) řekl pár uvítacích vět a začali hrát takovou dost známou písničku, jak sem podle textu poznala, byla to Durch Den Monsun.