Probudila jsem se. Jak zjišťuji jsou 4 hod. ráno a za oknama pěkně svítá. Nemůžu usnout, a tak vylezu na balkon a vdechuju čerstvý ranní vzduch.

Venku je moc pěkně. Jak jsu tak opřená o železné zábradlí, přemítám si, proč jsem se vzbudila. Aha… už vím, zdál se mi sen, vzpomínám…. Zezačátku byl moc hezký… procházela jsem se po nádherné louce… až jsem došla ke krásnému jezeru… najednou jsem se ocitla na nějakém mostku, ani nevím jak…, dívala jsem se do průzračné vody, když se podemnou najednou mostek propadl a já se začala topit. „Bylo to příšerné probuzení“, říkala jsem si. A to jsem eště netušila, že ten sen je předzvěstí něčeho, co mě v budoucnu čeká……

Šla jsem znovu spát. Napodruhé jsem už takové štěstí při vstávání neměla.  Zaspala jsem zrovna v takové nevhodné ráno- na vysvědčení!!!

V rychlosti na sebe naházím oblečení, které jsem si včera naštěstí nachystala a trochu se namaluju. Na snídani už není ani pomyšlení, protože už je 7:50, a tak se rychle s prázdným  žaludkem rozběhnu ke škole.

Do třídy naštěstí doběhnu v 7:59. Sednu si vedle své nej kamarádky Daniely. ,,Jé Margi, já už si myslela, že to nevstihneš“, uleví se Danče, když mě vidí.

Vysvědčení naštěstí dopadlo good. Jdeme s Dančou ze školy domů společně, protože bydlí kousek ode mě. Jsme už skoro před domem, když se Dany nečekaně otočí a táhne mě cestou zpátky. ,,Hej, co je?“, ptám se Danči, která mě táhne směrem k obcoďáku. ,,Zapomněla sem si koupit ten novej časák“, řekne rozčíleně, ,, Co když ho už vyprodali?“, zděsí se a přidá do kroku.

Doběhnem společně k trafice, kde si Dany ihned koupí svůj časáček. Cestou zpátky v něm rozrušeně listuje a nakonec začne štěstím křičet. ,,Margarit oni budou tady!!! Přijedou sem!“ Já však zůstávám chladná. ,,Kdo sem přijede?“, nechápu.... ,,No přece Tokiáci!“ ,,Kdo?“  ,,Hudební skupina Tokio Hotel!“, vysvětlí mi Danča a dál se rozplývá. ,,Jaká skupina?“, pořád nechápu. ,,Německá skupina Tokio Hotel“, strčí mě Dany časopis před nos. ,, Jo aha..“ dojde mi, když se letmo podívám na časák, kterým mě Daniela pořád mává před nosem. Vytrhnu ji časopis z ruky a podívám se. Na fotce čtyři kluci (asi členové skupiny) a tak tři stránky rozhovoru. ,,Líbí se ti?“, ptá se Danča, která mě celou dobu pozorovala. ,, No, mají dobrý písničky...“, ale já.. ,, já nemyslela písničky“ skočí mě do řeči Danča. ,,Já myslela ty kluky!“, dodá.